Už se rozednívalo, když Anděla knížku dočetla. Oči měla červené a lehce unavené, ale nemohla se odtrhnout. Bylo to, jakoby někdo bod po bodu rozebíral způsob života jejího bývalého svěřence. Jen doteď jeho kroky nikdy neměly pro Andělu smysl. Chybu viděla v něm a v jeho zlé podstatě. Kniha ale tvrdila, že člověk s psychickou poruchou tohoto typu sice provádí všechny ty děsivé věci, ale uvnitř zároveň dost trpí, protože si je části toho hnusu vědom, rád by s tím přestal, ale nejde to snadno. Je to nemoc. A i když narcis navenek působí jako člověk posedlý sám sebou, v duchu se vlastně nenávidí, nemůže spát a vrací se mu všechny hrůzy, co způsobil těm, kteří ho měli rádi.
Anděla přemýšlela, co se všemi těmi poznatky udělá. Bylo hrozné, jak to sedělo a zapadalo do sebe. Musela se jít projít na pláž, aby si srovnala myšlenky. Slunce právě vycházelo a házelo překrásné zlatorudé odlesky na neklidnou hladinu. Sundala si boty a šla bosa, pak si sedla do písku tak blízko k moři, jak jen to šlo, a nechala větší, divočejší vlny, aby se tu a tam lehce dotkly jejích chodidel. Tuhle část dne měla nejraději. Ticho a prázdno před tím, než se všichni probudí a zaplní už tak dost přelidněný svět. Teď patřil celý jen jí. Milovala prázdné lavičky, prázdné cesty a neobsazený prostor.
Bylo to vážně hodně vydařené léto, pomyslela si. Nemohla se nabažit toho vnitřního klidu, který už dlouho nezažila. Teď ale tušila, že to období končí. Kdyby byla ještě ďáblicí, mohla by se klidně s uspokojením dívat na cizí utrpení, ale od doby, co ji povýšili, už to nešlo tak snadno. Tušila, že Lucien a jeho kamarádi dostali z pekla zelenou provádět s ním úplně, co se jim zlíbí, a očekávala, že ho najde ve velmi zuboženém stavu. Dřív by ji to pobavilo, teď z toho dobrý pocit neměla. Lehla si naposled do ještě studeného písku a složila ruce za hlavu. Tak hrozně se jí nechtělo zpět do toho bláta…
Přes den ještě dohlédla na doktora, aby nespadl z motorky, co si vypůjčil, dvakrát mu vedla ruku, aby nesnědl zkažené ovoce a jednou mu pomohla najít ztracený klíč od pokoje v rekordním čase. Večer už jen doufala, že půjde brzy spát, aby se mohla vydat na cestu.
„Andělo, co ty tady?“ tvářili se strážní ďáblové překvapeně. Mávla rukou a oba políbila na tvář. Pak se odvážila poprvé se podívat na bývalého klienta. Vytřeštila oči. Vypadal opravdu hrozně. Ležel, přerušovaně oddechoval a otáčel se neklidně ze strany na stranu. Pod očima měl tmavé kruhy a výrazně pohubl. „Vy jste ho teda zřídili, chlapi.“ Lucien se zasmál. „Dobrá prácička, viď? Bylo to príma léto. Vyhodili ho z práce, umřel mu papoušek, chodí teď s děsnou krávou, co mu přináší smůlu a ještě včera naboural. A víš, co je nejvtipnější, v noci tě často volá ze spaní.“ Šťouchl do spícího a ten zasténal. „Vrať se… prosím, vrať se ke mně!“ Lucien se zachechtal. „Strašná prča, co?! On o tobě snad věděl nebo co…“ Anděla si v tu chvíli přála, aby byla pořád vyslankyní pekla a tohle neštěstí si mohla užít. Bohužel jí bodlo někde hluboko uvnitř a nebyl to vůbec dobrý pocit.
Lucien se na ni podezíravě zadíval. „Nepřišlas nám kazit legraci, viď?“ Znělo to nakvašeně, protože odtušil, že něco není v pořádku. „Čti,“ řekla Anděla a před oči mu strčila papír s vlastními výpisky z knihy.
„Pschychopat s narcisistní poruchou není schopen žádných skutečných emocí, žádného opravdového citu. Protože ale vnímá a chápe, že svět kolem něj na základě emocí funguje a on nechce vyčnívat a nějaké city projevovat musí, - učí se je napodobovat a předstírat. Jeho chování však bývá podezřele přehnané, afektované, působí nadneseně a uměle. Je plný velkých přehnaných gest, zejména pokud vstupuje do nového vztahu. Jeho nová oběť je zpočátku okouzlena, protože má pocit, že našla svatý grál, nejlepšího partnera na světě, pana Božského, který jí snese modré z nebe. Narcis – vědom si své převahy - přehrává a přehání. Hovoří o zásnubách, dětech i svatbě tak brzy, že každý člověk s trochou rozumu by se zarazil. Narcis si ale vybírá mentálně slabší oběti, které jsou snadný terč. Každá nová žena je podle jeho exaltovaných slov ta pravá, ta jediná a on samozřejmě tvrdí, že nikdy nebyl šťastnější. Ženu opěvuje – pokud je v první fázi vztahu, kdy pečlivě buduje závislost na přísunu hrané lásky. Když přijdou fáze další, nastává lehké shazování, upozorňování na drobné nedostatky, nenápadná šikana a když přijde fáze tři, je oběť zcela zmatená. Najednou nedělá dobře nic, partner je věčně podrážděný, ona terčem kritiky a ponižování. Obviňuje sebe sama a hledá toho zázračného prince, kterého potkala na začátku. Proti ní však stojí chladnokrevná nemocná osobnost, která neváhá v případě nutnosti kohokoliv hodit přes palubu, bez ohledu na délku trvání vztahu. Vymaže kohokoliv kdykoliv a je jedno, co pro něj daná osoba kdy udělala. Je strašně těžké si přiznat skutečnost, že člověk, do kterého se zamilovala, nikdy ve skutečnosti neexistoval. Že to byla jen uměle vytvořená hraná postava. Narcisistní psychopat v podstatě neumí mít rád nikoho a překvapivě ani sebe. Svůj obraz a to, jak se chce přijímat, odečítá jen z reakcí těch, kterým se zalíbí. Ti jsou dodavateli jeho nezbytné drogy - obdivu. Od nich potřebuje konstantní přísun a dávky emocí – zpočátku pozitivních, později už jakýchkoliv. Nejvíce se bojí ignorace a lhostejnosti, protože by ve své choré mysli přestal existovat, proto raději vyvolává v druhých bolest nebo nenávist, protože i to je emoce a těmi on se živí. Je to osoba velmi rozervaná a vnitřně nešťastná.“
„No a co,“ uplivl si Lucien. „Je vážně nemocnej,“ řekla Anděla. „Andělo, né! Zase nějaká odvolání a úlevy pro dalšího hajzla?“ zakvílel. „Chceš mi říct, že nám ho seberou? Víš, jak dlouho jsme na tuhle práci čekali? Vždyť to vůbec už není tvoje věc. Proč si nehlídáš svýho doktora. Proč se musíš plést do věcí, do kterých ti už nic není?“ vztekal se. Zatvářila se omluvně. „Moc mě to mrzí, asi to fakt bude tím povýšením,“ řekla Anděla, „když v tobě jednou vyhraje dobro, nemůžeš jinak. Když se děje něco nespravedlivého, začne tě všechno pálit a svědit a nejde to nechat jen tak.“ Lucien koulel očima: „To musí být odporný. Co teď uděláš?“ „Asi se budu muset stavit u nejvyššího a upozornit na chybné zařazení. Promiň.“ “Jsi děsná šprtka! A to jsem tě míval tak rád. A kolik krásně zlýho jsme spolu zažili. Jako anděl jsi úplně trapná, trapná vzorňačka.“ Pokrčila rameny, nevěděla, co říct. Taky si vzpomněla na krásně zlé doby, ale ty byly pryč. „Dá se to léčit?“ zeptal se ještě. „Doktoři v knize se nemohli shodnout. Větší část tvrdila, že absolutně ne. Pak by s tím nešlo nic dělat a mohli byste si ho klidně utýrat. Ale existuje jeden doktor a ten přece jen slibuje jakous takous naději při dlouhodobé terapii. A znáš to… dokud je naděje na nápravu…“ „Jo, tu formulku o věčné šanci na nápravu znám, pije mi krev. Takové plýtvání časem! Já bych s ním prostě zatočil a je to.“
Protože se rozednívalo, Anděla se musela vrátit. „Prostě kapku brzděte, než se to rozhodne,“ zavolala ještě. Lucien nespokojeně zavrčel, ale věděl, že musí poslechnout.
Předchozí díly:
Anděla Strážná 999 - díl první
Anděla 999 - díl druhý: Vysvobození
Anděla 999 na dovolené (díl třetí)
