reklama

Povídka: Holka na důchod

Telefon pípnul někde daleko v kuchyni. Běžně ho měla neustále u sebe, ale tentokrát nečekala hovor, tak se k němu nijak zvlášť nehnala.

Písmo: A- | A+
Diskusia  (2)

Když o půl hodiny později otevřela nepřečtenou zprávu na whats upu a uviděla jeho jméno, málem jí z ruky vypadl nejen telefon, ale i hrnek s horkým čajem. Myslela, že to prostě nedokáže nikdy. Teď zírala na display, kde bylo zcela stručně, bez oslovení, napsáno místo a čas. Přesně tohle jí před rokem radila kamarádka. Nepiš mu nic, jen kde a kdy a uvidíš, jak zareaguje. Ale tehdy to nebyla schopná udělat. Teď přemýšlela, jestli na to nějak odepsat, dát mu prostor to vysvětlit, rozvést nebo mu umožnit další útěk – aby mohl předstírat, že jde o omyl, že přeskočil řádek v seznamu, že jde o konverzaci, která jí nepatřila. Pak se ale rozhodla jinak. Na to tajné setkání v kavárně nedaleko za Prahou přijede. Udělá si čas. 

SkryťVypnúť reklamu
Článok pokračuje pod video reklamou

Bylo těžké uvěřit, že se opravdu sejdou. Mohla od něj čekat úplně cokoliv. Podraz. Výsměch. Nahrávání. Křik. Cokoliv. Proto se ani moc extra nemalovala, nestrojila, nechtěla vypadat, že přípravou strávila moc času. Děti dala k bratrově ženě, se kterou si s hlídáním vypomáhaly vzájemně často, a nemusela nic vysvětlovat. Manželovi se vymluvila na práci a se sevřeným žaludkem sedala do auta.

Když vešla do kavárny, neviděla ho. Objevil se ale hned, jak si sedla ke stolu. Zřejmě čekal někde za rohem a sledoval z bezpečné vzdálenosti, jestli dorazí. Byla mu vděčná, že ji tam nenechal čekat samotnou ani minutu. Teď už nešlo nikam couvnout.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

„Tak jsi přišla…“ zhodnotil situaci a bylo vidět, že je dost nervózní. Rozhodla se mlčet a nechat ho mluvit. „Četl jsem tvou poslední povídku a chci ti říct, že mě šíleně naštvala. Ale tos asi chtěla. Vždycky víš, co mi děláš, kam cílíš a já se snažím ti na to neskočit.“ „Přeceňuješ mě. Já dávno nemám žádnej cíl, kromě trochy kreativní úlevy. Četl jsi jen tu poslední?“ chtěla vědět. „No, dobře, četl jsem všechny. A nechci už, abys o mně psala.“ Zasmála se. „Ta tvoje sebestředná povaha. Nejsi to jen ty. Je to přikrášlenej i přiostřenej slepenec všech chlapů, který jsem potkala, a ze kterých jsem si něco vykotlala a vzala. Z tebe v poslední době asi nejvíc, ale spousta rysů, spousta prožitků, nejsi vůbec ty.“

SkryťVypnúť reklamu
reklama

„Jo, ale to, že mám psychický problémy jsem ti řekl dost jasně hned první rok. Tak se netvař, že je to něco, co si teď jako odhalila. Nikdy jsem k nikomu nebyl tak krutě upřímnej jako k tobě. Chtělas to tak. Mělas to mít.“ Viděla, jak se snaží udržet na uzdě, ale uvnitř začíná narůstat vztek.

 „Ne. Chtěla jsem tebe. Upřímnost sis mohl strčit do zadku.“ Skočila mu do řeči stejně bodavě. „A nemusíš si tu na nic hrát. Už jsi dávno vyhrál. Já s tebou nesoutěžim. Odnes si všechny trofeje a vyvěs si je nad postel. A chlub se, jak jsi mě dostal. Vyrval jsi mi kus, kterej se nikdy nedá dát zpátky. Celá jsem byla jenom, když ses objevil poblíž.“ Zmlknul a chvíli se na ni díval. Oči, dosud zúžené do bojovných čárek, se vrátily téměř do normální podoby.
Pak ale pokračoval. „Myslím, že máš spíš vztek, žes nade mnou ztratila moc. Že konečně dělám a mám něco, co dělá radost mně. Bez ohledu na tebe. A že jsem srovnal skóre. Celý ty roky si se měla, kam vrátit. Přepínala jsi mezi námi a svým druhym životem jako mezi stanicema rádia. Když to mezi námi šlo do háje, ohrnula si nos, řekla sis, že jsem nula, co nic neznamená, a šla sis v klidu zasouložit s manželem. A já seděl doma sám. SÁM, chápeš? Myslel jsem na tebe, jak vzdycháš, jak mu exploduješ do obličeje. Jak ti olizuje prsa a břicho, klín…tam, kam bych měl správně smět jenom já. Takže, má milá, teď prskáš vzteky, protože to mám taky, teď se trap ty. Já se už užíral fakt dost.“

SkryťVypnúť reklamu
reklama

Ušklíbla se. „Prskám vzteky? Ale prosím tě. Užárlila bych se k smrti, kdybys mi předhodil někoho zajímavýho, chytrýho. Někoho s kym bych mohla na nějaký úrovni skutečně soupeřit. To bys viděl ten cirkus. Ale tohle? Vždyť je to k smíchu.“
To ho znovu rozzuřilo. Vstal, lekla se jeho postavy, která se nad ní teď výhružně vztyčila. „Napadlo tě někdy, ty nafoukaná, povýšená káčo, že vedle sebe nechci nikoho chytrýho? Na to, abych se citíl blbě, mi uplně stačíš ty. Vedle ní vynikám, obdivuje mě. Vím přesně, jaká je a vím, že mě přestane bavit tak, jako tebe tvůj muž. Ale teď – teď si to užiju.“ Kroutila nevěřícně hlavou.“A tohle ti stačí? Fakt? Ale proč jsem vůbec tady? Abys mi řekl, jak jsi hrozně šťastnej a zakázal mi psát?“
Sedl si a díval se na ni. Nekonečně dlouhou chvíli mlčeli. Pak promluvil, smutně, ale klidně: „Neumím bejt šťastnej s nikym kromě tebe, popsalas to dobře. I to, co ti provádím. Ale umím – stejně jako ty – přijmout ten stav přijatelné substituce. V tom jsme si strašně podobní.“ Zaklonila unaveně hlavu a zase ji vrátila do původní polohy: „Jenže, já na to nejsem vůbec pyšná. Něco bych s tím provedla, kdyby bylo proč.“ Přisunul si židli blíž a zvážněl. „Zase ta tvoje pohádka o našem šťastném konci? Řekni mi jednu věc, vždycky jsem to chtěl vědět, mělas hodně chlapů?“ Ta otázka jí přišla nepatřičná a nechápala, jak to s nimi souvisí. „Co je to hodně?“ zeptala se pak. „Tak třeba víc než deset?“ „Proč se o tom bavíme?“ snažila se oddálit odpověď. „Chci to vědět. Prostě kývni, jestli jo.“ Kývla. Nadskočil, v očích osten žárlivosti a ukázal na ni prstem: “Vidíš, jsi promiskuitní. Nikdy bys mi nebyla věrná!“ Zasmála se. „Ty blázne, já jsem ti věrná už snad deset let. Copak nechápeš, že je jedno s kym se miluju, vždycky je to s tebou.“ „Jsi fakt praštěná,“ zasmál se. Myslela to smrtelně vážně. „Je to tak. Zavřu oči a jsi tam. Tvoje tělo, tvoje rty, tvoje záda. Ti pořád říkám, že o lásce nevíš nic.“ Vypadal polichoceně. „A jakej jsem teda milenec?“ dobíral si ji. „Jak kdy,“odpověděla a zamrkala.

„Chci ti dát pusu“, řekl najednou. „Když to chceš, měl bys to asi udělat.“ Podívala se na něj bez náznaku ironie. Zvedl se a přitáhl si její obličej. Byla to jejich první skutečná pusa, následovaná několika dalšími. „Vypadnem odsud?“ zeptal se pak. 

V hotelovém pokoji prosvítalo světlo skrz závěs na rozestlanou zválenou postel. Polštáře ležely na zemi vedle rozkopnutých bot a kusů oblečení. Dvě nahá těla. Odhrnul jí vlasy z tváře a znovu ji pohladil. „Je to zvláštní. Změnili jsme se tolik za ta léta, ty a já…“ řekl měkce. Kývla. Před očima jí prolétly všechny ty roky, které vedle sebe prožili v úmorných zbytečných bojích, přitom všechno směřovalo sem, do tohohle pokoje.

„Pamatuju si, jak jsem tě viděl poprvé s holkama. Vrátila ses už ne jako ta veselá slečna, ale jako ženská, co je zároveň matka. Uchvátila mě ta změna. Měla jsi krátkou sukni, podpatky a za tebou poskakovaly ty dvě malý holčičky. Pohodila si divoce hlavou, aby bylo jasný, že uvnitř jsi to pořád ty, vlasy se prudce rozlétly do stran a usmála ses na mě. Zapsal jsem si ten okamžik do paměti. Byla jsi jiná, starší, ale o tolik lepší než dřív. I když mě mrzelo, že jsem ti ty děti neudělal já.“ Překvapila ho tím, co řekla potom: „Asi ti to přijde divný, ale ony vždycky byly svým způsobem tvoje. Byly ti vlastně i podobné. Kdykoliv náhodou stály vedle tebe, fotila jsem si ty okamžiky do paměti zase já. Myslím, že to taky nějak cítily. Nela mi mnohokrát řekla, jestli vím, jak se na mě díváš. Všimla si toho. Vždycky byla chytrá a vnímavá, řekla mi dokonce jednou, že ví, že mě miluješ. Byla malá, ale i ona – ta černooká holčička - chápala, že mezi námi dvěma je něco nezničitelného, něco, za co nemůžeme, co jsme si nevybrali a neumíme si s tím poradit.“ Překvapila ho, snad i trochu dojala. Viděla, že mu to udělalo radost.

„Řekni, proč jsme se takhle nesešli dávno? Je tak příjemný si všechno vyříkat, nechat tu energii dělat, co už tisíc dní chtěla, nebránit se jí a teď si s tebou jen tak povídat.“ Nechtěla mu vpálit na rovinu, že by si měl asi znovu přečíst tu povídku, která se mu tak příčila. Tam by odpověď našel. Raději mlčela, nechtěla poslední chvíle pokazit.

Pokrčila rameny. Položila mu hlavu na prsa a omotala ho rukama. „Udělalas to schválně, že jo? Když si napsala, že nemáme šanci a že nikdy nebudeme spolu. Vědělas, že vždycky dělám opak, že budu chtít vyhrát a dokázat ti, že se mýlíš.“ Zakroutila hlavou. „Nejsem tak rafinovaná, prostě jsem si vážně myslela, že je konec. “

„Co uděláme teď?“ zeptal se s obavami. „Asi se vrátíme domů. Ty k ní a já k němu. Hrozný, že jo?“ Na něco si vzpomněl: „Kdysi si řekla, že jsi moje holka na důchod. Počkám si na tebe, až zestárneš, budeš úplně šedivá, kulhavá slaboučká neútočná a věrná babička.“ Otočila se k němu a usmála se. „To by šlo, to bych chtěla, odstěhujeme se z města. Koupíme si malej dům na venkově, někde v horách, budeme spolu sedět na lavičce, popíjet kafe s namočeným měkkým piškotem v bezzubejch dásních, držet se za ruce a koukat dokola na západy slunce.“ Vstala a začala se oblékat. „Mám takový pocit,“ sdělila mu pak,“ že můj důchod začne asi už zítra.“

Tereza Boehmová

Tereza Boehmová

Bloger 
  • Počet článkov:  60
  •  | 
  • Páči sa:  5x

Vyšly mi zatím 3 knížky, kniha pohádek Zuzanka a Goldýš, fejetony Matka z cukru a oceli a pohádky Zajíček Zlobílek. Vystudovala jsem žurnalistiku, žila chvilku v USA, v Praze jsem pak pracovala například v rubrice názory MF DNES jako editorka a později jako administrátorka blogu iDNES.cz. Píšu články a fejetony do různých časopisů a zabývám se firemním PR. Zoznam autorových rubrík:  FotoblogyPovídkyPolitika a názoryNezaradenéSúkromné

Prémioví blogeri

Karolína Farská

Karolína Farská

4 články
Adam Valček

Adam Valček

14 článkov
Monika Nagyova

Monika Nagyova

295 článkov
Martina Hilbertová

Martina Hilbertová

49 článkov
Jiří Ščobák

Jiří Ščobák

752 článkov
reklama
reklama
SkryťZatvoriť reklamu