Kde jsou ty časy… Strany středového a levicového zaměření – se předhánějí v regulacích, úpravách a nařízeních, které v důsledku nakonec namísto pomoci dopadají negativně právě na ty, kterým byly původně určeny. Zbytky rozumných pravicových stran se pak za každou cenu snaží ubránit fragmenty zdravého rozumu.
Poslední takovou nedomyšlenou komplikací je návrh na povinné přijímání dvouletých dětí do státních školek od roku 2020. Návrh, který byl naštěstí nyní díky novele školského zákona z pera ODS pozastaven, zní: „Zaveďme povinné přijímání dvouletých dětí do státních školek. Pomůžeme tak zaměstnat mámy.“ Proti stojí druhý tábor vyděšených ředitelů (ředitelek) a pracovníků školek a některých zastánců tradičních hodnot: „Dvouleté děti do školek NE! Vraťte děti do náruče mámě.“ Dva vyostřené názory, dva odlišné pohledy, každý z nich ale něco přehlíží.
Nejprve jízlivá poznámka na okraj - na světě nejsou jenom mámy, ale i tátové, čili bych – pokud bych už tak činila - raději vracela děti do náručí rodičům, ale to je lingvistický detail. Klíčová otázka ale zní – je koho kam vracet? Je dítě ve dvou letech připravené opustit domov a zařadit se do kolektivu? Na to si musí odpovědět každý rodič sám a žádný stát do toho nemá plošně, co mluvit.
Byla jsem vděčná za čas, který jsem mohla strávit s dětmi během rodičovské a vůbec toho nelituju. Pracovala jsem externě a využívala krátkodobého hlídání. Naprosto ale NEODSUZUJI matky, které se rozhodnou, co nejdříve vrátit do práce, děti dají do soukromé školky či jeslí – ať už je k tomu vede finanční nouze nebo rozhodnutí neztratit kontakt se svým oborem. Neexistuje obecná „správná volba“. A nelze říct, že děti, které byly do 3 let doma, jsou pak v životě šťastnější či úspěšnější a naopak.
Například v USA, v Izraeli, i ve Francii se malé děti dávají do takových zařízení běžně velmi záhy, protože žádná tříletá placená mateřská/rodičovská neexistuje, a v rodině velmi chybí druhý plat. Ženy se tak vracejí do práce po několika týdnech po porodu či pár měsících. Pro většinu Čechů (včetně mě) je to nepředstavitelné, nechat malá miminka a batolata celý den v nějakém zařízení, ale je to evidentně jen otázka pohledu a zvyku. V Izraeli například na rodiče vázaného 3 roky doma pohlížejí jako na velmi bizarní a exotickou věc.
Stát by neměl přicházet s nepromyšleným paušálním řešením. Nelze státním školkám, které na to nejsou připraveny a ani vybaveny, a mají často jen 1 pedagoga na 25 dětí, komplikovat už i tak dost náročný provoz. Stačí, že jim fungování znepříjemňují regulace a nařízení týkající se spádovosti, inkluze, povinného přijímání předškoláků atd.
Státní školky dosud přijímaly děti od tří let a kapacita v posledních letech ani nestačila. Kam mají tedy nacpat ještě ty dvouleté? Nehledě na to, že dvouleté dítě má naprosto jiné potřeby (přebalování, odlišná strava, jiný režim denních spánků), kterým státní školka s nedostatkem pracovníků prostě nemůže vyhovět. Rozumný ředitel školky jistě přijme nárazově třeba i zralé dvouleté dítě, pokud mu zbývá místo a má dostatek ochotných učitelů, kteří několik mladších dětí navíc zvládnou. Ale toto rozhodnutí bych ponechala samotným školkám jako to bylo doposud.
Pokud má stát pocit, že chce pomoci sociálně slabším rodinám, kde oba rodiče chtějí nebo musí pracovat a nemohou si dovolit soukromé jesle či hlídání, bude se muset vydat jiným směrem, než komplikovat provoz státních školek pro větší děti, aniž by domyslel, co všechno je k takovému kroku potřeba.
