Povídka: Zadek

Autor: Tereza Boehmová | 28.3.2018 o 8:32 | (upravené 28.3.2018 o 10:15) Karma článku: 1,57 | Prečítané:  615x

„Mohla bys přestat už dělat uraženou - nebo co to jsi - a nakreslit mi ještě nějaký obrázky, vždyť víš, jak to mám rád.

Potřebuju to teď dokonce víc než kdy předtím,“ pošeptal jí do ucha a lehce jí pofoukal ušní lalůček tak, aby se zachvěla i na místech, která mu zatím nepatřila, ale mohla by.

Obrázky… Přemýšlela, jak mu říct, že teď nějak nemůže kreslit žádné obrázky, protože, kdykoliv vezme tužku do ruky, nakreslí jedním tahem zadek. Zkusila to asi 20x za posledních 40 dní a vždycky to byla ta stejná p...l. Už ji uměla nakreslit v řádu vteřin a vypilovala její tvar k dokonalosti. Občas vypadala trochu jako racek, ale když začala doufat, že by mohla namalovat i moře… stejně… zase to byl nakonec jen zadek… To asi nejlíp vystihovalo stav její mysli, duše i bodu, kam se nějakým nedopatřením dostali.  

„Kdyby ses mi aspoň uměl podívat do očí,“ řekla mu, „Možná bych něco našla, přečetla to a chytila se toho.“

„Nerozumím ti. Už zase. Myslel jsem, že máme všechno. Že tohle jsi chtěla.“ řekl a začínal mít na ni vztek.

Zvedla ruku, položila mu jí na rameno. „Budu ti něco vyprávět.“ Nadechla se a spustila řeku slov. „Víš, kdysi mě někdo vzal jemně za ruku a přivedl na to místo. Dal mi do ruky štětec, barvy, plátno i vysílačku, kdyby byl potřeba. Rozhlédla jsem se a došlo mi, což bylo docela zvláštní, že tady to znám. Měla jsem tam na dosah ruky všechny věci, co miluju. Bylo to něco jako moje galerie, amatérská radiostanice a antikvariát zároveň.

Ty víš, že ráda trávím čas sama a vyhovuje mi to. Nakonec jediný člověk, se kterým jsem 24 hodin a se kterým musím vyjít a mít ho ráda za každých okolností - jsem já sama. Sem jsem proto se sebou mohla utíkat od lidí, když mě unavili. Bylo to místo, kam jsem patřila. Začalo to nenápadně, ale skoro každý den jsem přišla a snažila se něco odevzdat.

Stavěla a malovala jsem neúnavně ten zvláštní svět, aniž bych tušila, proč. Ale doufala jsem, že to bude mít důvod. Občas jsem cítila lehký dotek větru, jakoby mě někdo pozoroval. Studovala jsem jednotlivé části, převracela je v dlaních. Rozšiřovala, vracela se ke kamenům mého pestrobarevného města a brousila, opravovala, přestavěla a přehazovala. Stálo mě to moře času, přesto jsem neuměla přesně vysvětlit, proč to dělám. Postrádalo to smysl. Někdy jsem na chvíli ztratila naději, chtěla přestat, ale po pár dnech jsem se vrátila a musela pokračovat. Občas se někdo stavil na návštěvu, ale nechápal, co se děje. Neviděl malby, překrásnou krajinu, moře, mosty, města, temná zákoutí, propasti.“

Poslouchal její hlas, a i když se ještě před chvílí zlobil, jako obvykle se uvnitř při pohledu na ni, jak se zápalem vypráví, začal pomalu rozpouštět. Našla nějaký notýsek a četla mu, co si před časem zapsala: Doufám a vlastně cítím, že jednou přijdeš a budeš ohromen a zaskočen rozmanitostí a velikostí toho, co jsem vystavěla a vyrazí ti to dech.

Měl pocit, že začínal rozumět. Pamatoval si na ten moment. Myslel, že o něm neví, že ji bude opatrně ještě chvíli pozorovat a bavit se tím, co provádí. Ale ona řekla úplně klidně: „Ahoj! Ráda tě vidím.“ Tehdy překvapením vyskočil a praštil se hlavou o stolní lampu. Ona, zvyklá se ztrácet v moři náhod, znaků, podivných přízraků a slepých ulic – stejně úplně nevěřila, že se jí to nezdá. A i když se v tu chvíli rozhodla – jak bylo jejím zvykem – vydat se po dvou dějových linkách, taky vyskočila ze židle a praštila se o podobnou lampu.

„Co tě přimělo sem přijít a co tě konečně donutilo začít to vnímat?“ ptala se ho tehdy. Usmál se: „Já tu ale přece byl vždycky s tebou.“ Přišlo jí to divné a i se trochu začervenala, připadala si najednou tak nahá. „Tak trochu mě bavilo vidět ti do hlavy a sledovat každý tvůj krok a emoci. Jsi někdy tak roztomilá. A jindy hravá, naivní, prohnaná nebo krutá. Mám z tebe v hlavě galimatyáš a to mě baví.“  

„A co tu vlastně chceš?“ zeptala se s nadějí v hlase. Byl to přelomový moment, který rozhodl. „Máš to tu pěkný,“ řekl tenkrát „asi se tu budu chvíli tak nějak poflakovat a uvidíme. Je mi tu docela příjemně. Je to jako ve snu, co chci, aby se mi zdál pořád dokola a nikdy neskončil.“

Neřekla nahlas vůbec nic, ale myslela si: To je všechno, co za to dostanu? Za roky práce? Jen SNY? Ale já už přece snila. Teď bych to pro změnu ráda prožila.

„A od tý doby, cos tohle řekl, nemůžu kreslit nic jinýho než ty zadky, víš?“

Objal ji kolem ramen. Pak jí dal do ruky štětec a vedl ruku. „Chtěl jsem ti říct, že jsi moc statečná. A díky, žes to všechno pro nás roky stavěla. Nemyslel jsem to tehdy tak. Kdekoliv s tebou mi bude krásně. A taky si nemyslím, že kreslíš jen zadky, myslím naopak, že je to jen část něčeho jiného, co máš vytvořit, podívej.“ A pak ty dva oblouky dole spojil, až vznikl ten nejznámější, nejprofláklejší, nejkýčovitější, nejsladší a přitom nejhezčí tvar na světě – srdce. Nakreslil jich vlastní rukou hned asi 15.    

Zkusila to znova. Nešlo to. Podívala se na něj a pokrčila rameny. Víš, to ty teď asi umíš kreslit - ta srdce, jenže já to nedokážu. Aspoň pro teď. Koukni, ať dělám, co dělám, mně ruka kreslí pořád dokola jen ten zadek. 

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

DOMOV

Polícia obvinila dve lekárky pre smrť dievčaťa. Zomrelo od smädu

Opätovné vyšetrovanie nariadila Generálna prokuratúra.

SVET

Saudská Arábia vraždu novinára plánovala, vyhlásil Erdogan

Turecký prezident viní Saudskú Arábiu z vraždy.


Už ste čítali?