Povídka: Po slepu

Autor: Tereza Boehmová | 13.2.2018 o 15:44 | (upravené 14.2.2018 o 13:36) Karma článku: 2,63 | Prečítané:  349x

„A tohle děláte často?“ příjemný mužský hlas zazněl do tmy a ticha té zvláštní kavárny.  „Co máte na mysli?“ zeptala se opatrně, ale snažila se, aby zněla mile a aby její slovenský přízvuk nebyl slyšet.

 „No, že zvete neznámé muže do kavárny pro slepce. Tomu říkám skutečně vynalézavé rande na slepo,“ dodal pobaveně. Přemýšlela, jak má chytře odpovědět. Otázku čekala, ale celá pravdivá odpověď nepřipadala v úvahu.

„A když řeknu, že jste první, stejně mi nebudete věřit.“ Řekla pak. Tohle náhodou pravda byla. Neviděla, jak se tváří, ale představovala si, že se usmívá. Přemýšlela, jestli by mu neměla říct, že tohle ve skutečnosti není žádné rande naslepo, i když to tak vypadá. Tma byla jen milosrdná možnost a dávala jí možnost neprozradit se očima a zakrýt rozpaky. Tohohle chlapa z dálky neskutečně obdivovala, ale nikdy se neodvážila k němu přiblížit. Kdykoliv se o to pokusila, zakopla o schod, polila se kafem nebo jí spadl mobil na zem. Ne, neřekne mu raději nic.

Chvíli bylo ticho. Pak se zachvěl vzduch a oba pochopili, že se blíží servírka. „Co si tedy dá, moje tajemná neznámá?“ jeho hlas zněl ještě víc přitažlivě, než ho slýchávala v noci ve své hlavě a ve snech, kde hrával hlavní role. „Dám si kávu, prosím slabou, hodně mléka.“ „Tedy laté?“ chtěla upřesnit obsluha. Slyšeli šustění a došlo jim, že si asi potmě něco zapisuje. Zvláštní pocit, že to někdo umí. Psát a nic nevidět. A ještě to po sobě přečíst, konečky prstů. Vyjádřili jí obdiv. „Co mi zbývá,“ řekla a pak dodala: „Víte, jak my slepci zjišťujeme, jak druhý člověk vypadá? Doteky… Můžete to taky zkusit.“ Zasmála se a zmizela.

„To je zajímavý nápad,“ řekl, „rád bych to vyzkoušel.“ V tu chvíli byla tak ráda, že šli právě sem. Kdyby bylo světlo, viděl by, jak se třese, jak se jí nervozitou potí ruce a taky by si možná všiml, jak je vzrušená. Po jeho dotecích byla celá žhavá už pěknou řadu měsíců. On o tom nevěděl. Jak by mohl. Vždyť asi vůbec netušil, že existuje. Nikdy neslyšel její hlas, zato ona ten jeho znala velmi dobře, když vařila kávu a nosila hrnečky jako neviditelná hbitá pomocná síla na jednání ve firmě. Byl vůbec zázrak, že se jí podařilo vylákat ho sem. Domluvila to kolegyně, která už se nemohla dívat, jak se trápí. Ani nechtěla vlastně vědět, co mu o ní řekla a jak ho donutila sem přijít.    

Slyšela, jak se zvedl a přitáhl si židli blíž k ní. Nadechla se a čekala, co bude. „Tak já bych si vás tedy s dovolením trochu prohlédl,“ řekl do tmy. Očekávala jeho dotek. Ale nestalo se nic. Místo toho řekl: „Víte, když o tom tak přemýšlím, nevadilo by vám začít, nechci působit jako … no… prase, co vás jen tak osahává.“ To jí rozesmálo a trochu se uvolnila. Zvedla ruce a dotkla se jeho vlasů, pomalu se posouvala na čelo, obočí, dotkla se víček, lícních kostí, oholených tváří a brady. Užívala si každý milimetr. „Líbím se vám?“ zeptal se zvědavě, když mu její ruce klouzaly po krku k ramenům. „Proboha, koho mi to sem poslali, vždyť jste tak hnusný! Hned odcházím,“ překvapila ho nečekaným vtipem. Smáli se.

Nervozita byla z části pryč, začala i v té tmě pomalu nacházet pevnou půdu pod nohama. Ucukla rukama. „Počkejte, dejte mi ještě šanci, mám docela hezké břicho, tedy myslím…“ zaprosil, „trošku jsem posiloval,“ vzal její ruce a dal si je na náznak svalů. Lekla se, v jaké nebezpečné oblasti se to ocitla. Vrátila mu sama rychle ruce na ramena a postupovala dolů pomalu. V tu chvíli se i on dotkl jejích vlasů a tváře. „Hezky voníte,“ řekl potom. „Znám ten parfém. Nosí ho jedna moje moc krásná kolegyně.“ Zarazila se. Kterou měl asi jako na mysli?! Žárlivě se ušklíbla, naštěstí to nikdo neviděl. Právě prozkoumával oblast jejího krku a už jen čekala, jestli zavítá níž a co si až dovolí. Cítila napětí a zároveň se dobrovolně natahovala vstříc jeho rukám. Dotkl se klíčních kostí, pak se ale vrátil zpět na tvář. „Asi bych měl přestat,“ řekl najednou. „Víte, je to všechno moc pěkné a svůdné tohle,“ slyšela ho říkat. Zklamaně se odtáhla a začala pátrat po kabelce, aby se vytratila, než se rozpláče. „Víte, já se asi zakoukal do té kolegyně v práci, když o tom tak přemýšlím. Do té s tím stejným parfémem.“ Ztuhla a poslouchala jeho hlas. V hlavě měla zmatek. Do které, sakra. Barák plný ženských. Mohla to být kterákoliv. Chtěla se zvednout. Ale chytil jí za ruku. „Nevím, jak se jmenuje, myslím, že je ze Slovenska, nosí nám vždycky na poradu kafe, krásně voní a je tak roztomile roztržitá a nervózní, když se na ni dívám.“ Zalapala po dechu. „Ale.. to.. to som ja!“ vypadlo z ní nečekaně, aniž by to chtěla říct nahlas, slovensky a navíc tak překvapeně. Vrátil jí ruce na ramena a přitáhl si jí k sobě. „Ale, to já přece vím,“ veselil se nad svým malým vítězstvím. Kroutila ve tmě hlavou a celé jí to začalo docházet. Zdálo se, že tu nikdo na opravdové rande na slepo nedorazil.

„To mám za to, že jsem řekla, že si hnusný, viď,“ řekla mazlivě a klidně mu tykala. Zavřel jí ústa polibkem. „A nemohli bychom se příště sejít třeba i na světle?“ zeptal se, když mu seděla v úplné tmě na klíně. „A proč? Mně se to takhle líbí,“ zašeptala hravě. „Je přece ještě spousta míst na našich tělech, na která jsme se tady nepodívali. Ale, dobře, jsem ochotná to zvážit.“               

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

EKONOMIKA

Pondelok bola jedna veľká katastrofa. Problémy s STK pokračujú

Ministerstvo dopravy zmenilo pravidlá pre stanice technickej kontroly. Tie hovoria, že s novým systémom sa ešte nenaučili pracovať.

komentár petra tkačenka

Samozrejme, že Slováci si s Čechmi neboli rovní

Terajšiu republiku nám založili vyšinutí národniari.


Už ste čítali?