Povídka: Orlík

Autor: Tereza Boehmová | 1.2.2018 o 16:36 | (upravené 1.2.2018 o 22:31) Karma článku: 1,44 | Prečítané:  369x

Letos mám valentýnskou milostnou povídku hotovou nějak o dost dřív. Asi, že je mi tak zle z české politiky, tak si utíkám jinam. :-)  

„Bílej jezdec… Bílá tvář…“ Orlík, to jako vážně? Vyskočila rychle z postele, aby si ověřila, že se jí to nezdá. Na polštáři byla navíc malá louže krve… Lekla se. Asi jí v noci samovolně tekla chvíli z nosu krev... nebo…? To je zase ráno, pomyslela si a začala svlékat sebe i povlečení.

Fakt jí to pustil. Provokatér. Nastavil to přesně tak, aby se to spustilo, až se probudí a odešel do práce. Jelikož všechno něco znamenalo, tohle byla cedule jako blázen. Znovu si to musela srovnat: Její láska, která znala její pohnutou rodinnou historii, věděla o úmrtí půlky rodiny v koncentráku, jí po probuzení schválně pouštěla z repráku starou skinheadskou kapelu? Proč by to sakra dělal, vždyť ji snad znal jako sebe a věděl, že přes tohle u ní nejede vlak. Byly tisíce věcí, kterých by se kvůli němu vzdala, které by mu odpustila a už to během těch dlouhých let udělala. Ale tohle teda ne. Tady to končilo. Místo, aby jí řekl, že se něco děje, nastražil takovej hnus. Zase nějaká hra. Dobře věděla, že tohle ani ještě primitivnější Ortel nebo Landu on přece běžně vůbec neposlouchá.

Vypla tu hrůzu. Bez váhání otevřela kufr a začala si balit věci. Vydržela by pro něj všechno. Ale dobrovolný primitivní zákeřný zlo, to nemusela. Neměla pochyb, že jí chtěl ublížit. Jeho sado-maso choutky znala a pokud se používaly na správném místě a s mírou, tak je klidně kvůli němu do sexuálního života zařadila. Ale v reálném světě nemělo ubližování co dělat.

„Kde jako jsi? Kde máš věci?“ ptal se v telefonu o pár hodin později s lehkým pobavením v hlase. Nebavila se ani trochu. Ale ani nebyla nijak naštvaná nebo zraněná. Jen to tak nějak najednou všechno zapadlo do sebe. Vlastně mu byla i trochu vděčná. Orlík byl jako blesk, který jí vysvobodil ze slepé zamilovanosti do něj. Tedy aspoň si to myslela.

 „Miláčku to byl přece vtip, přece mě kvůli jedný, nevinný pitomosti neopustíš? A doposlechla sis vůbec, co jsem zařadil potom?“ „To nebylo nevinný,“ řekla mu. „Ale kotě,… jsem provokatér, pitomec… však mě znáš. No tak, řekni mi, jakej jsem vůl a kretén… stejská se mi po tom. Jsi hrozně sexy, když se vztekáš… Mám rád ty blesky v očích. Roztomilej vztek, ve kterym mi pak řekneš, jakej jsem grázl k ničemu… A hlavně, hned se mi vrať, něco ti chci říct…“

Tak o tohle tady šlo. Už zase. Užíval si, když jí vytočil, když se obrátila naruby a našla tu zlou potvoru, která běžně vůbec nebyla její součástí. Věděla, že když se mu to povede, umí být neuvěřitelně chladnokrevná a její rány jsou přesnější než ten nejobratnější meč. Uměla mu zcela beze vzteku a s chladným úsměvem na tváři říct, že je jen ubožák, kterej ji nikdy ani pořádně neopíchal. A on jí pak popadl do náruče a milovali se jako zvířata, dokud to celá udýchaná neodvolala.

Jasně, bylo to občas fajn, ale nikdy jí asi nepochopil. Nehledala tohle.

„Neměla jsem to ráda. Mohla jsem tu mrchu pro tebe z lásky vyhrabat někde na dně sebe a omlátit ti ji o obličej pro tvé potěšení. Ale nechci být taková. Moje podstata je něžná, milující a laskavá. Nejsem nějaká zrůda, co tě týrá a trestá. Nic mi to nepřináší. Nechci to. Nevadí mi experimentovat, ale musí to mít hranice, nesmí mi to měnit duši tak, jak se mi to nelíbí. Ptám se sama sebe, jestli jsi kdy vůbec miloval mě nebo jen to ubližování.“ Zavěsila.

Nechápal, to jako vážně? Co všechny ty sliby, že s ním bude navždycky? Tohle pokazí jeden Orlík?… Kdyby jen vydržela na konec té písničky. Přeskočil záznam na to místo a poslouchal svůj nahraný hlas, jak říká. „Promiň tenhle hloupej ranní vtípek, mrzí mě, že nevidím, jak se teď tváříš. Musíš roztomile zuřit. Ale lásko, je to jen hloupá písnička od hloupé kapely. A v životě nás čekají daleko horší nástrahy než tohle. Já… ti chci říct, že tě miluju a rád bych, aby sis mě vzala. Vezmeš si mě, prosím?“ Odpověď už bohužel znal. A mohl si za to sám. To byl ale blbej nápad.

„Zasranej Orlík!“ mrštil ovladačem o postel. Sedl si a dal hlavu do dlaní. Kdyby uměl brečet, brečel by. Jasně, že jí miloval a myslel, že ten jejich sado-maso náboj měla ráda. Vlastně to dělal taky spíš kvůli ní. „Sakra!“

V tu chvíli to v zámku zacvakalo. Zvedl hlavu a uviděl jí celou ubrečenou s kufry ve dveřích. „Co se ti stalo?“ lekl se. „Je to v háji, úplně nejvíc…“ vzlykala „došlo mi – a hrozně se za to nemám ráda -, že u tebe mi nevadí ani ten zatracenej Orlík!“  

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

ŠPORT

Keď Sagan musel stiahnuť nohavice, zastal pri karavane

Keď si cyklisti potrebujú uľaviť, majú to komplikované.

Píše Ľubomír Svoboda

Slovensko potrebuje 14 stíhacích lietadiel a nie silné reči

Ad: Viac stíhačiek ako my kúpili z okolitých krajín len Poliaci.


Už ste čítali?