O Koblihožroutovi

Autor: Tereza Boehmová | 25.1.2018 o 11:16 | Karma článku: 0,00 | Prečítané:  88x

Jako soukromý článek zveřejňuji pohádku - no je to spíš taková bajka... V září 2018 by mi měla vyjít knížka Zuzka a Goldýš, kde holčička zažívá dobrodružství se psem ve snech. Potřebuji radu, zda tuhle v knížce pro děti nechat.

14. Smutná země (1. část)

„Zdáš se mi dneska nějaký skleslý, Goldie, co se děje, pejsku?“ ptala se Zuzka ustaraně. „Ále…“ nechtěl se svěřovat Goldýš, ale po chvíli se dal přesvědčit. „Někam tě vezmu, uvidíš sama.“ Zuzka vlezla do postele a zavřela oči. Goldýš ji vzal za ruku a tentokrát letěli trochu dál než obvykle. Přistáli v nějakém větším městě. Na první pohled všechno vypadalo normálně. Podivně čisté ulice, upravené domy, všude stejně květiny, na obzoru žlutá řepková pole.

„Co je tady špatně, Goldie? Nic nevidím…“ Pejsek pokýval hlavou. „Ano, na první pohled neuvidíš nic. Vše se zdá v pořádku. A přitom je to jedna z nejsmutnějších zemí, co znám. Měl jsem to tu tak rád.“ Zuzka se snažila pochopit, co jí říká. „Nepřijde ti to tu takové podivně studené? Všechno stejné jako podle šablony… Stejné domy, stejně barevná okna, střechy, stejné květiny, stromy, ulice. Sice to vypadá upraveně, čistě, ale něco tomu chybí…“ Holčička se rozhlížela a musela uznat, že Goldýš má pravdu. „Ano, je to takové, jak to jen říct… bez nápadu, bez duše.“ Pak potkali také několik místních lidí. Pohybovali se pomalým stejnoměrným krokem. Nedívali se nahoru ani dolu, jen před sebe. Vypadali spíš jako stíny.

Goldýš Zuzce vyprávěl, jak sem moc rád jezdil odpočívat. Byla to různorodá malá země, která nebyla nijak extra dokonalá. Spousta věcí tu sice nefungovala, ale lidi tu byli tvořiví, všude hromada malých krámků a podniků, měli rádi barvy, hudbu, tanec, tvary a svobodu především. Měli vlastní zákony a pravidla a každé čtyři roky si ve volbách vybírali ty nejlepší z nich, aby jim vládli. Nějakou dobu to docela fungovalo. Časem ale zlenivěli. Měli se tak dobře, že je přestalo zajímat, co se kolem děje. K moci se pak nenápadně dostal velice záludný a bohatý vládce a čaroděj Angrešt Řepka, který uměl dobře mluvit a lidi ohlupovat sliby a líbivými řečmi. Vydával různá nařízení, až zničil všechny malé obchody a získal moc nad zbožím v celé zemi. Lidi postupně očaroval penězi a uplácel koblihami, které pekl v obrovské černé čarodějné peci. Každý, kdo snědl koblihu z jeho pekárny, přišel postupně o schopnost myslet. Čím více snědených koblih, tím menší a scvrklejší mozek.

„A to jedli opravdu všichni?“ zeptala se Zuzka. Goldýš zavrtěl hlavou. „Kdepak, ti, kterým to včas došlo a kteří se snažili ostatní varovat, nechal Angrešt pochytat a pozavírat do vězení. Pak si celou zemi předělal tak, jak vidíš. Staré domy zboural a postavil nové jeden jako druhý, stejně tak vydal povolení jen na doporučené květiny, stromy, jídlo, knížky, filmy… a na téměř všechna pole vysázel žlutou řepku. Zničil všechnu různorodost.“ Zuzce už to bylo jasné. „Co můžeme udělat, Goldie? Jde to nějak zastavit?“

„Problém je v těch koblihách… Je v tom asi nějaká jedovatá látka. Kdyby je přestali jíst, možná by se jim mozek časem zase zvětšil. Začali by znovu samostatně myslet a možná by sami Angrešta vyhnali.“ „Jak to ale zařídit?“ ptala se Zuzka. Goldýš se podrbal tlapkou na hlavě, jako to dělal vždycky, když si nevěděl rady, ale pak ho něco napadlo. „Potřebujeme Koblihožrouta.“ Zuzce se ten nápad líbil, i když nevěděla, kde takový Koblihožrout žije a jestli není nebezpečný. Raději se zeptala. „Je nejspíš dost nebezpečný,“ odpověděl Goldýš, „co jsem o něm slyšel, sežere všechno kolem. Koblihy má nejraději, ale když nejsou koblihy, schroustá kdeco.“ „A kde žije?“ „No, to právě nikdo neví. Jen jsem o něm slyšel, ale nikdy jsem ho neviděl. Budu se po něm muset v říši snů a pohádek poptat. Chvilku to potrvá… Dnes se už musíme vrátit domů, abys stihla ráno školu. Zítra se ale vydáme hledat znovu. Poradím se s babičkou Plyšuldou, ta mi o něm kdysi vyprávěla, mohla by to vědět.“ Zuzka se nerada vracela do postele. Celý následující den na tu Smutnou zem myslela. (Pokračování v další kapitole.)

 

Hra a povídání na závěr:
Líbila by se vám země, kde by všechno vypadalo stejně? Stejné domy, okna, ulice… Co by vám tam nejvíc chybělo? Zkuste namalovat město, kde je všechno stejné, a pak namalujte jiné libovolné město, kde byste rádi bydleli.

 

O Koblihožroutovi (2. část)

„Už víš, kde Koblihožrout bydlí? Řekla ti to babička Plyšulda?“ nemohla se dočkat odpovědi Zuzka. „Bohužel, babička mi řekla, že si tu postavu vymyslela, když mi jako malému vyprávěla pohádky. Prý nikdy neexistoval.“ Zuzka sklopila smutně oči. „Tak to jim v boji s Angreštem Řepkou asi nepomůžeme, viď?“ Goldýš se ale nikdy nevzdával. „Neboj, něco jsem vymyslel. Měl jsem na to celý den, zatímco jsi byla ve škole. Zaletíme si do Země vynálezů, tam pracuje jeden šikovný pan inženýr, který umí sestrojit skoro cokoliv. Možná pomůže…“ Na nic nečekali a vydali se na cestu. Země vynálezů byla skvělá a zajímavá. Tady se tvořili roboti i pohádkové postavy, nejnovější technické vymoženosti a vznášedla. Goldýš už tu byl několikrát a dobře ho tu znali.

Inženýra našli zadumaného nad plány kosmické lodi pro trpaslíky, kteří si přáli letět na Měsíc. „Koblihožrout, říkáte…“ podrbal se ve vousech, „a máte nějakou představu nebo návrh?“ Goldýš mu podal smotaný kus papíru, na kterém měl nakreslenou kulatou příšeru, složenou z obrovské koblihy a několika menších koblih místo nohou a rukou. Hlava se rozevírala a uvnitř byla komplikovaná konstrukce a velké ostré zuby. Inženýr se zamyslel. „No, pěkné… tak to abychom se do toho pustili.“ Pak poslal asistenty míchat těsto ve velké kádi, přece jen bude potřeba na takovou obludu hodně cukru a mouky. Sám se pustil do sestrojování vnitřního mechanismu zubů a dálkového ovládání. Šlo jim to celkem od ruky, takže za pár hodin stála na palouku přesná kopie Goldýšova návrhu. „Jak ji tam ale dostaneme?“ strachovala se Zuzka. „Na to jsem také myslel, nebojte, umí cestovat mezi zeměmi stejně jako Goldýš, na dálkovém ovládání máte na to celou sekci tlačítek,“ vysvětloval inženýr a předváděl, jak monstrum ovládat. Goldýš si to vyzkoušel a byl nadmíru spokojen, hýbal a mačkal knoflíky a Koblihožrout se podle toho potácel kolem. „Koukej, co všechno umí,“ předváděl pyšně holčičce.

„Vyrazíme?“ šťouchla do něj Zuzka, aby si už přestal hrát. Pejsek přikývl a letěli. Koblihožrout cestoval sice trochu těžkopádně a občas to v něm zaskřípalo, ale zvládli to nakonec dobře. Za chvíli už stáli před branami Angreštovy pekárny. Zabušili na dveře. Otevřel malý šedivý mužík, na cedulce se jménem měl napsáno Fujtoslav  Fujtínek. Zajímavé jméno, pomyslela si Zuzka…

„Co tu chcete, sem nikdo cizí nesmí!“ řekl Fujtýnek přísně. „Ale my jsme přece objednaný servis. Vezeme vám nový stroj,“ ukázala na Koblihožrouta. „Pozval nás sám pan Angrešt,“ dodala rychle a drze vstoupila dovnitř, následovaná Goldýšem a Koblihožroutem, který skoro vstupní bránu proboural. Fujtínek lomil rukama a pobíhal kolem s telefonem, aby prověřil, jestli byl skutečně servis objednán. „Nemáme moc času,“ šeptal Goldýš, kde je asi hlavní pec?“ „To bude támhle!“ zavolala Zuzka a rozběhla se k mohutnému černému stroji, ze kterého se na jedné straně kouřilo, a na druhé vypadávaly koblihy. Na pec bylo napojeno zařízení, které do nich speciálně vyrobenou injekcí vstřikovalo kromě marmelády ještě podezřelou žlutou látku. „To je snad řepkový olej!“ lekla se Zuzka. „Hlavně to neochutnávej, podle mě je to speciálně upravené, a právě po tom se smršťuje mozek.“ Goldýš zmáčkl tlačítko a Koblihožrout začal požírat jednu vyrobenou koblihu za druhou, aby žádná nepřistála na plnicím pásu. Fujtýnek už zjistil, co se děje, a rozzuřeně přibíhal, následován jakousi místní agilní pracovnicí paní Šlichtovou nebo Šplechtovou, Zuzanka to nemohla dobře přečíst, ale zřejmě byla zodpovědná za šlichtu v koblihách. „To je neautorizované vniknutí do podniku,“ ječeli oba a snažili se Koblihožrouta zastavit. Namísto toho je ale příšera spolkla. „Výborně, Goldýšku, to byl skvělý zásah!“ radovala se Zuzka. Všem potížím ale nebyl konec. V továrně nastal poplach, koblihy totiž nevylézaly, kde měly, tiráky je nemohly nakládat a rozvážet do obchodů, prodejci zmateně telefonovali, co se stalo. V továrně se proto objevil sám velký Angrešt. „Čo sa to tu děje do frasa?!“ promluvil rozzlobeně. „Zase kampaň proti mně?“ „Co to dáváte do těch koblih?“ zeptala se Zuzka, zatímco Goldýš mačkal tlačítka, aby Koblihožrouta pootočil. Angrešt na ni zamrkal: „Měla bys to ochutnat, holčičko, je to vynikající směs. Přejdou tě pak všecky všecičky starosti a já už se o tebe postarám… Bude líp! Dej si… ham, ham…“ cpal jí řepkovou koblihu do pusy. Zuzka se nedala a uskočila. „Nezlob už a dej si tu koblihu, holčičko, uleví se ti…“ trval na svém Angrešt a pronásledoval Zuzku po místnosti. Naštěstí v tu chvíli zasáhl Goldýš… a Koblihožrout sezobnul Angrešta jako… koblihu. „Ty jo, to bylo těsné…“ oddechla si holčička. „A co teď?“ „Musíme zbořit ten řepkostroj a pak najít a propustit vězně,“ pravil Goldýš a společně navedli Koblihožrouta, aby destrukci provedl, byla to pro něj hračka. Stačilo ho trochu roztočit a rozboural všechno kolem. Když byl hotový se strojem na náplně, rozvalil i pec. Pro jistotu.

V továrně i před ní zavládl chaos. Lidé, co už byli na řepkových koblihách závislí, se potáceli před továrnou a dožadovali se své dávky. „Bude to nějakou dobu trvat, než se dají dohromady a mozek jim doroste do normální velikosti,“ řekl Goldýš a pokoušel se najít na mapě vězení. Když ho objevil, pustili se tím směrem. Koblihožrout se podstatně zvětšil, dosahoval už takřka gigantických rozměrů. Měl plné břicho Fujtýnka, Šlichtové i Angrešta a hmoty ze spousty rozmačkaných řepkových koblih, pohyboval se těžkopádně, ale pořád fungoval. Byl dokonce schopný prorazit dveře vězení. Nedalo mu to žádnou práci. Hlídači před ním utíkali, proto Zuzka i Goldýš snadno našli klíče a mohli odemknout jednotlivé cely. Vězni jim děkovali a věděli, že je čeká hodně práce, než dají zemi a lidi v ní zase dohromady.

„Moc vám děkujeme za záchranu,“ potřásali Goldýšovi a Zuzce rukama. „No, nezávidím vám, budete si muset poradit s lidmi závislými na koblihách. Budete je muset naučit zase myslet a starat se o sebe. A to nebude žádná legrace…“ loučil se s nimi Goldýš. „Hlavně si dávejte pozor na další Angrešty… Bohužel se v historii objevují znovu a znovu,“ dodal ještě. Pak už se Zuzkou museli vrátit Koblihožrouta. Cesta to byla těžká, zdlouhavá a namáhavá, protože s tak velkým monstrem se letělo nesnadno. Inženýr je přivítal s nadšením. „Tedy, ten pěkně narostl…“ „Pozor na vypouštění obsahu… bude dost nebezpečný, radioaktivní…“ upozornil Goldýš. „Rozumím, raději to přepustíme rovnou do sudů a necháme uskladněno tak 245 let jako jaderný odpad,“ ujistil je inženýr. „To by mohlo stačit…“ pokývala Zuzka uznale hlavou. A zamávala na rozloučenou. Byla to dlouhá a namáhavá noc a museli se vrátit. „Doufám, že až přiletíme příště, bude tvoje oblíbená země zase barevná, svobodná a různorodá, Goldýšku,“ řekla tiše, když se vraceli do peřin. „Udělali jsme pro to maximum, díky za pomoc,“ přitulil se k ní pes.

Povídání a hra na závěr:
Myslíte, že jste stateční? Umíte se postavit zlu a bojovat za správnou věc, když je potřeba? Stalo se vám někdy, že jste museli pomoct někomu, komu někdo ubližoval? Nakreslete si obrázek Koblihožrouta. Jak by podle vás vypadal?

 

 

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

EKONOMIKA

Pondelok bola jedna veľká katastrofa. Problémy s STK pokračujú

Ministerstvo dopravy zmenilo pravidlá pre stanice technickej kontroly. Tie hovoria, že s novým systémom sa ešte nenaučili pracovať.

STĹPČEK PETRA SCHUTZA

Dá sa len dúfať, že nové poňatie STK sa neobráti do ďalšieho zlyhania štátu

Rozdiel od predchodcu zo Siete nevidieť.


Už ste čítali?