Hodně lidí v mém okolí se bohužel letos vážně zranilo nebo jim onemocněl někdo blízký, či onemocněli sami a několik jich odešlo úplně. Fanoušky naší babičky (95) ale mohu uklidnit. Ta nás i celý tento rok v plné síle pérovala a chystá se v tom naštěstí pokračovat i dál.
Já se naopak papírově přesunula do jiné zdravotní kolonky od mladé paní (nebojte, jste ještě mladá, to nic není nebo se to zahojí) k mladé paní ve středním věku (no, to víte… čtyřicítka na krku, už nejste nejmladší, s tímhle se musíte smířit). A bohužel přesun nebyl jen papírový. Na jaře a v létě mi bylo opravdu zle, točila se mi hlava, ztrácela jsem rovnováhu a měla jsem poruchy vidění. Přepadl mě samozřejmě okamžitě pocit, že umírám, a v duchu jsem nerada přemýšlela, kdo se mi nejlépe postará o moje milované holčičky. Prošla jsem si všemi možnými vyšetřeními od různých „skopií“, až po magnetickou rezonanci s podezřením na roztroušenou sklerózu. Ale měla jsem nakonec štěstí, skončila jsem jen s brýlemi, refluxem, ploténkou a cviky na krční páteř, což se zdá, že celkem zatím pomohlo. A velkým respektem k lidem, kteří tolik štěstí jako já neměli.
Co mě v 2017 opravdu znechutilo a vzalo mi hodně radosti ze života je politická situace v Česku. Taky jsem kvůli tomu po důkladném přemýšlení změnila práci a ztratila víru v část lidí. Mrzelo mě, že spousta novinářů ve spárech Babiše i po kauze Marka Přibila zůstala a nevidí v tom problém. Přišlo mi smutné, když se na firemním večírku vyprávěly vtipy o Babišovi, jakoby v tom spočívala nějaká odvaha. Příliš to připomínalo dobu normalizace, kdy všichni sice společného nepřítele (tehdy komunisty) tajně nenáviděli a kritizovali, ale přitom měli pro jistotu doma v šuplíku červenou knížku. Hlavně držet pusu a krok a přežijeme všechno…Nic se nejí tak horké, jak se to uvaří…
A pak byly volby. Katastrofa. Lidem nevadí zloduch Andrej, populista útočící na nejnižší pudy Tomio, ani nemocný zoufale kolem sebe kopající Miloš a komunisté… ani ti už ne. Nevidí v nich nebezpečí. Neposlouchají. Neumí si propojit podobné scénáře v historii, které by je měly varovat. Nevnímají zákeřnou mediální válku, kterou pomocí dezinformačních webů, hoaxů a za přispění prezidenta v rozkladu - vyhrává Rusko.
Vždycky jsem si při čtení o minulosti říkala, že nechápu, jak mohli být lidé tak hloupí a pustit v podstatě demokratickou cestou k moci nacisty a posléze komunisty. Co se jim stalo v hlavách? Jak mohli dopustit omezování svobody. Jak se mohli dívat na to, jak gestapo nebo STB špicluje, moderní rétorikou „zaklekává“ a později odvádí a mučí a vraždí jejich přátelé, spolužáky, sousedy a neříct nic. Odvrátit tvář, hledět si svého a žít si ve smrádku a teple s klidem na práci. Jak mohl lid dát moc gaunerům a primitivům s jednoduchými řešeními? A pak to sleduju v roce 2017 v přímém přenosu… děje se to pozvolna a pomalu a nejde to zastavit. Je smutný u toho být.
"Tak si ten sedmačtyřicátej užijte, většina z vás ho jede poprvé..." byla věta, co mi v tomto roce mrazivě utkvěla v hlavě. I ty číslovky sedí.
Jak se neděsit toho, co bude, když klasické metody diskuse selhávají, protože část lidí slepě věří proruským webům typu Parlamentní listy, Aeronet, Sputnik a jím podobným? Zírají na Soukupovu televizi a mají radost z návratu komunistických seriálů.
Nezajímají je ověřená fakta, klidně pojídají více či méně obratně naservírovanou podprahovou propagandu, která se schovává za „svobodné necenzurované informace“, přitom jde o vylhané vymyšlené články. Klasická žurnalistika, postavená na ověřování informací z nejméně dvou nezávislých zdrojů, není schopna konkurovat moři vymyšlených blafů. Vše jede dle hesla: „na každém šprochu, pravdy trochu“. Část lidí navíc nenávidí Pražáky, Zemanem vytvořenou pražskou kavárnu a lidi z měst a volí jim natruc, aniž by domysleli, že škodí nejvíc právě sobě a svým dětem, jen o tom (jako obvykle) ještě nevědí.
Jak se smířit s tím, že svět, který chci pro sebe a svoje děti, pomalu prohrává a vrací se to, co jsem měla za nenávratně pohřbené?
Tenhle rok jsem přišla o velkou dávku svého vrozeného optimismu a víru v to, že věci musí být přece lepší. Zdá se, že nemusí. A již brzy – v prezidentských volbách - se to zřejmě ukáže v ještě syrovější podobě.
Pořád to ale nevzdávám a chci věřit, že se Češi proberou, Andrej a jeho kumpáni budou vydáni spravedlnosti za dotační podvod a řádně vyšetřováni, Okamura a jeho parta zůstanou jen bezvýznamnými šašky a Miloš skončí stár, opuštěn a nemocen v propadlišti dějin a ostudy, co si natropil.
Nevidím všechno černě. Pořád si umím užívat života. Radost mi i nadále dělají moje dvě dcery (Emma už je prvňák, Anička 11 letá slečna), rodina, přátelé, psaní, cvičení a nová práce. Na podzim 2018 by mi měla vyjít knížka pohádek Zuzanka a Goldýš. Snad se podaří.
Taky mě vždycky potěší stateční zásadoví lidé, například v showbusinessu třeba Tomáš Klus nebo David Koller a spousta dalších, kteří nejsou tolik vidět a nedali se nikdy nikým koupit a vždy se ozvou proti nespravedlnosti nebo hrozbě. Právě osobní statečnost osamělých jednotlivců, ke kterým se v historii (sice často pozdě, ale přece) přidal i dav, vždycky nakonec změnila chod dějin.
Přeji nám všem kromě zdraví, lásky a štěstí do roku 2018 také mnoho odvahy, hrdinství a statečnosti. Budeme to potřebovat.
