Byl dneska její poslední klient. Potřebovala ještě dojít nakoupit. Mladší dítě volalo, že mu došly náplně do pera, bude to muset vzít ještě přes papírnictví. To v ulici už bude mít zavřeno. Tak moc se jí nechtělo zajíždět do obchodního centra. Nerada tam parkovala. Místa byla tak hloupě malá a úzká…
Musela se myšlenkami vrátit do místnosti, protože pacient/klient už se nervózně ošíval. Změřila si ho a předstírala zájem. Byla v tom nakonec velmi dobrá. Skvělá pověst, pečlivě trénovaná empatie. Lehce hlavu na stranu, pokyvovat – pomalu, zamyšleně, ale ne příliš horlivě. Svazky příběhů, přetvářka a nánosy zbytečných řečí. Narážela na nepříjemnou otázku, která ji v noci budila. Pomohla někdy někomu? Jako opravdově? Ovlivnila jim nějak významně život a dala jim klíč, možnost se posunout? Snad ano. Jistá si tím ale nebyla.
Tenhle… Chodil sem už přes 2 roky. Tvářil se, že nemůže přijít na to, proč má ty podivné depresivní stavy. Proč neumí věci skutečně prožívat. Došli k tomu, že jediné, co ho drželo při životě, byla bolest. Ta ho čas od času probudila k tomu, aby prožil nějaký „pocit“ a nemusel ho předstírat. Proto se ničil během různých nesmyslně dlouhých a náročných závodů, kde trvale přepínal síly a nosil domů zbytečná zranění. Co mu měla říct? Že i když to nikdy neřekl a zarytě a hlasitě tvrdil opak – nikdy nemiloval svojí ženu? A zároveň trpěl nedostatkem lásky od okolí?
Psychologicky ho měla dávno rozebraného. Malé sebevědomí mu nedovolilo hledat opravdu chytrou partnerku. Přesto, že uvnitř toužil po něčem větším, nebyl schopen riskovat, že by ho nějaká žena v čemkoliv převyšovala. Proto si vybral jednoduchou. Zajímalo jí, kdy a zda vůbec ho poprvé napadlo, že byla kolosální chyba se s ní oženit, že to nemůže stačit. Jestli se to stalo už na svatbě nebo při svatební noci, když se poprvé pitomě zahihňala. Jestli mu to problesklo po pár dnech, když si představil, že ty prázdné řeči a šišlání bude poslouchat po zbytek života. Nebo jestli si dokázal na štěstí hrát třeba celý rok, dva.
Temné prázdno, které prožíval, bylo tak hlasité a přenosné, že jakmile vstoupil, vyplnil jím celý pokoj. Potíž byla, že nahlas neustále tvrdil, že jeho ženou to není. Používal velká slova a fráze typu. „Je moje všechno, jediná láska mého života! S ní to nesouvisí.“ Pokaždé mu to odkývala a nerýpala do toho. Viděla, že není připraven zbořit si chatrný papírový domeček. Šla na to jemně oklikou. Ptala se ho, zda s tou „láskou svého života“ může probírat svoje stavy, zda ho chápe, vyslechne, pochopí, pomůže mu... Ne, to ne… Nechtěl tím zatěžovat její krásnou hlavinku. Byla přece tak nevinná. (Rozuměj, moc jednoduchá na to, aby ho pochopila…) Slíbil na svatbě přede všemi, že jí bude dělat šťastnou a o to se staral. Proč by jí strhával s sebou dolů?
Odkývala mu to. Neřekla mu, že partnerství a opravdová láska je právě o tom, že se druhému otevřete úplně, že ho pustíte i k tomu nejhnusnějšímu, co v sobě máte, a zvednete to společně a probíráte ten sliz vlákno po vláknu, než to pozvolna uschne a zahojí se to. Nudil ji. Ty jeho věčné sebeklamy. Občas se jí chtělo vyběhnout do chodby a hlasitě zařvat. Ale to by bylo neprofesionální. Nasadila pracovní výraz a čekala další tok řečí. Platil za sezení spolehlivě a včas, takže proč vlastně ne.
Nedávno společně vymysleli, že by mohl prázdnotu zkusit vyplnit něčím bohulibým. Navrhla mu různé charitativní projekty. Pomoc postiženým, týraným zvířatům, nemocným dětem, starým a nemohoucím. Finanční sbírky… Dělal to všechno. Pustil se do toho se šílenou vervou, ale nějak ani to nefungovalo. Sice sklízel obdiv, ovace, dokonce i jeho milovaná žena, kterou normálně zajímaly spíše nehty a módní katalogy, ho 2x přišla podpořit na akci. Chvilku měl pocit, že to půjde. Sbíral, nasával kapky štěstí z těch, kterým pomáhal. Ale dávky stačily maximálně na pár hodin. Ráno tu byl zase ten divný pocit… jakoby bylo potřeba se nožem říznout do ruky nebo běžet 50 km roštím.
„Dělám tolik dobrých věcí…Proč to neprožívám?“ ptal se jí i dneska. „Proč to nestačí?“ „Ale svojí ženu opravdu miluju!“ dodal překotně, aniž by se ho na to někdo ptal…. Podívala se na něj unaveně. Kdyby někdo sám sobě lhal tak dlouho a tak úpěnlivě jako on, možná by se tím i zalknul, pomyslela si. Ale jen kývla.
A pak přes tu všechnu únavu a nudu, kterou pociťovala z jeho fňukání a nekonečných sezení, do místnosti přes okno vniklo světlo a dopadlo jí zezadu na krk. Něco uvnitř v ní prasklo. Jako když se ze slupky vyloupne čerstvý ořech. Jakoby dostala zásah elektřinou do zátylku. Vstala a otevřela skříň. Doufala, že to nevyhodila… Naštěstí tam stále byl. Starý, ale zachovalý gramofon. A pár desek. Vytáhla Beatles. Lék na všechno. Doufala, že je přístroj funkční a bude spolupracovat. Připadala si praštěně, ale o nekonvenčních postupech při terapii si načetla dost - nemohlo to škodit.
„Pojďte si zatančit,“ řekla pak. Podíval se na ni pobaveně, ale vstal a chytil jí kolem pasu. V gramofonu to zaprskalo, ale pak se ozvala známá melodie a text: „There's nothing you can do that can't be done, nothing you can sing that can't be sung, nothing you can say but you can learn how to play the game, it's eeeeeeeasy. ALL YOU NEED IS LOVE….ALL YOU NEED IS LOVE.. LOVE IS ALL YOU NEED.“
Když písnička skončila a oni ukončili ten zvláštní tanec, který nebyl ani ploužák ani klasická rytmická hopsačka, věnoval jí nechápavý výraz. „A to mělo být co?“ „Umíte anglicky, ne?“ řekla mu. „Moc ne… blbě, ale tenhle text zrovna docela znám.“ Nemohla už couvnout. Nebylo to taktické, nezapadalo to do postupu, ale věděla, že musí. „Myslím, že tohle je odpověď na vaše problémy. Vlastně na většinu problémů, které tu dennodenně poslouchám. Nedostatek lásky. Prapůvod všech lidských potíží. Člověče… řeknu vám to úplně na drsno. Vy…. ale vůbec nemilujete svojí ženu…A ani ona nemiluje vás. Aspoň ne tak, jak vy potřebujete.“ „To je kravina…“ vyštěkl, chtěl si vzít kabát a jít.
Pak se ale zastavil a sedl si zpátky. „Je to blbost! Miluju jí…Miluje mě…Jsme šťastní… Vím to.“ Vytáhl mobil a ukazoval jí rychle fotky. Líbali se tam, objímali. Lajky… Facebook, Instagram. Vidíte, tady mi dokonce veřejně na profil napsala „miláčku a lásko…“
Pokrčila rameny. „Lidé, co se mají opravdu rádi, k tomu nepotřebují diváky, facebooky, instagramy, kýčovité fotky držení se za ruce při západu slunce z pohledu selfie tyče. Nepotřebují si prokazovat lásku veřejně, prostě se mají rádi. Vyzařuje to ze všeho, co dělají. Ta láska prostě existuje. Komu to vlastně dokazujete? Sobě? Jí? Ostatním, kterým je to úplně jedno? V tom obelhávání sebe sama jste tak dokonalý, že se vám to bojím zbořit. Celou dobu, co sem chodíte, vás v tom nechávám, protože se bojím, že pokud ten mýtus šťastného manželství začneme blíže zkoumat, složí vás to úplně.“
„Tak proč to tedy děláme dneska???“ zamračil se. „Protože vaše terapie nikam nevede. Chtěla jsem jít brzy domů a nechat vás vést ty stejné řeči jako obvykle. Ale před chvílí se něco stalo a já prostě najednou vím, že dneska je ten den, kdy vám opravdu zkusím pomoct.“
Smysl to asi moc nedávalo, ale bylo jí to jedno. „Chci, abyste se podíval někam dovnitř do sebe, na všechno, co jste prožil do téhle chvíle. Jistě vám životem prošlo vícero žen. Ublížil jste některé?“ Polkl na prázdno. „Určitě…“ „Myslím, pořádně ublížil…“ „Jedné asi ano.“ Chvíli mlčel, pak dodal „A hodně…“ „Tušila jsem to. Musíme se vrátit do tohohle momentu.“ Naježil se. „Nechci se tam vracet. Byla… strašný blázen… taky mi ublížila, zasloužila si to…“ Překvapil jí rychlou a silnou reakcí. Ale něco to v něm probudilo. „Vyvolává ve vás takové emoce a nikdy předtím jste o ní přitom nemluvil…“ „My, ona… Byla mi něčím nepříjemná, jako.. jako… ekzém… ale…“ „Přitahovala vás.“ Kývnul. „Myslel jsem, že to nikdy nikomu neřeknu…Nechci se k tomu vracet.“ pokrčila rameny. „Nebuďte zbabělec. Konečně jsme to rozluštili! To je velký pokrok. Když totiž neopravíme začátek, nikdy se nepohnete z místa. Nikdy nebudete cítit to, co cítit chcete.“
Chystala se položit další otázky. Očekával je v podivné ztuhle napjaté poloze. Ale rozhodně vypadal nejvíc naživu, co ho kdy viděla. „Co se tedy stalo? Je to dávno?“ „Právě, že není. Potkal jsem jí v práci. Ale já přece miluju svojí ženu…“ Zasmála se. „Přestaňte to už opakovat, jste směšný… promiňte. Vaší ženu teď odložme stranou, už jsem vám řekla, co si o tom myslím.“ „Nejde to odložit. Právě v tom byla ta potíž. Miluju svojí ženu, a proto jsem musel zničit tu druhou.“ Začínala se v tom lehce ztrácet. „Chápu to správně, že „ta druhá“ byla pro vás pokušením, kterého jste se musel zbavit, abyste dodržel mantru „miluju svojí ženu“?“ Kývnul, dávalo to smysl. Konečně. Celý jakoby ztěžkl a zapadl hluboko do pohovky. „Co jste jí provedl?“ „Neumím o tom mluvit, asi všechno… Lži, podrazy, ponížení, pasti, podpásovky, lákadla a pak zase propasti, krok sem, krok tam… odsouzení a zároveň ten oheň a vracející se nenaplněná touha. A nenávist. Hluboká nenávist, protože mi ničila mojí představu o mě. Někdy jsem byl jako kat, jindy jsem se za ní plazil – a tak pořád dokola. Znáte ten text písničky: Já jsem jednosměrná dálnice, jsem cesta, která vede pryč, aby tě v zápětí pronásledovala zpátky domů…“ Zavrtěla hlavou. „Nevadí…ale vystihuje to tu situaci.“
Psycholožka věděla, že dneska včas rozhodně neskončí. Nákup nestihne, ale síla té chvíle byla důležitější, než co bude k večeři. „Vypadá to, že když o ní mluvíte, ožijete…“ „Ale já přece… miluju… svojí… ženu…“ řekl potichu. Ta věta ale neměla žádný obsah. Věděl, i že to, co tušil a skrýval i sám před sebou, konečně ví i další člověk. Cítil se volněji. Usmála se. „Tolik popírání…Musíte se úplně dusit tou sádrou, co jste si tam nalil. Zablokoval jste si přístup k jediné zásadní emoci, která vás přepadla. K jediné důležité chodbě, kam jste se sám už dlouho nepustil.“
Dal si hlavu do dlaní. „Nikdy mi to neodpustí…“ „Kdo, vaše žena?“ zeptala se s úšklebkem, ale věděla, že o ní řeč není. „Nikdy… nikdy… Nenávidí mě. Jistě mě proklela.“ koukla na hodiny, bylo pozdě… už o půl hodiny přetahovali. „Myslím, že jsme narazili na jádro problému. Vy jste si pocity zakázal. Myslím ty opravdové… Lásku k té ženě. Není divu, že necítíte nic. Musíte jí najít. Musíte s ní promluvit. I když vám třeba na hlavu bude házet krabice a křičet. Dlužíte jí zřejmě omluvu. A sobě ten pokus. Uleví se vám. I když to nedopadne podle vašich představ. Jestli chcete opravit chybu, vraťte se na začátek.“ Nechtěl to slyšet, ale věděl, že má pravdu. „Je totiž jedno kolik dobra jste vykonal a kolik charitativních projektů jste podpořil, když víte, že pod tím vším – tam někde - jste se zachoval odporně. Ačkoliv se vám zdá, že necítíte nic, v jádru jste naopak příliš citlivý na to, abyste to přešel a zapomněl. Můžete se snažit to vyvážit, ale nikdy vás to neuspokojí tak, jak potřebujete. Máte kvůli tomu podvědomý pocit, že nejste dobrý člověk. Potřebujete její odpuštění… A třeba pak možná opravdu budete moci i milovat tu vaší ženu.“ „Proboha… já ale nejspíš… nemiluju svojí ženu…“ řekl poprvé nahlas, až se překvapil a hned to znovu zopakoval. „Sakra, já nemiluju svojí ženu... Asi přece jen miluju tu druhou ženu. A máte pravdu - musím ji najít.“ Popadl kabát z věšáku a vyběhl na chodbu. Pak strčil hlavu zpátky a měl na tváři poprvé takový čistý úsměv:“Jste skvělá! Děkuju vám!“ a zmizel. Sedla si sama do křesla a zavřela oči. Byla vyčerpaná, ale dost hezkým způsobem. Světlo, které pronikalo skrz okno, pomalu mizelo a do pokoje se vkrádala studená tma. „All you need is love…“ spustila gramofon ještě jednou.
