Povídka: Schody

Autor: Tereza Boehmová | 14.9.2017 o 10:04 | (upravené 14.9.2017 o 18:44) Karma článku: 8,85 | Prečítané:  177x

Schody. Točité skleněné schody. Dívala se na ně, znala každý jejich záhyb, každou prasklinu a musela se usmát. Na malý moment ho oživila.

Pamatovala si, jak po nich střídavě scházeli ráno za ránem s nadějí, nádherně nervózní, probuzení, živí, z lásky k němu, z tajné zakázané lásky k ní. Scházeli po nich vždycky každý sám, ale druhý vždy vnímal prvního. Úsměv. Pohled průhledem mezi stupni. Loučení. Tehdy tam byli. Opravdu.

„Víš, dneska jsem tě hledala,“ řekla mu, „ale pak mi došlo, že tě už nikdy nenajdu. Chtělo se mi brečet. Nejsi. Pomalu jsi mi umíral před očima během těch let. I když žiješ. Nejsi tam. V tvém těle, za těma očima. Když se ti do nich podívám, je tam někdo, koho nechci znát.“

Nemohl jí rozumět, díval se na ni cize. Natáhla k němu ruku, tedy k té schránce po něm. „Jsi to ty, ale nevypadáš vůbec jako ty. Nejsi nikde.“

„Kdybych nebyla kdysi tak sobecká a nechtěla tě mít napořád, mohl jsi umřít včas. Měl bys kámen se jménem a já bych tam chodila, mluvila s tebou, měla jen ty nejhezčí vzpomínky, brečela bych moře slz a milovala tě. Tedy svou nezkaženou představu o tobě.“

Teď ale měla před sebou jeho živý stín. Vyhaslé světlo. Tolikrát si říkala, že by nepřežila, kdyby se mu něco stalo. Kdyby nebyl. A přitom jí osud vypekl a prošvihla moment, kdy to přišlo. Stejně jí ho vzali, ale ponechali ten falešný zlověstný hologram předstírající štěstí. Jako připomínku něčeho, co se ošklivě rozbilo.

Někdy si říkám, jaký to asi bylo být tebou. Jak krásný a hrozný muselo být vědomí, že já vím. Že poznám každou lež, že čtu mezi řádky tak dobře, že z toho mrazí a že jsem zachytila tvůj zoufalý signál a proměnila ho v náš vesmír. Bylo krásný tě milovat, tehdy.

Přítomnost je hnusná a smutná, ale minulost nám nikdo nevezme.

Byl jsi tehdy asi omylem mnohem moudřejší než já. Věděl si, že se nemůžeš nechat ode mě rozervat na kusy jako jsem to udělala každýmu před tebou a udělám to znova i všem po tobě, když budu muset. Musela jsem zjistit, že vlastně nechci mít každý pozlátko, které se zdá na dosah, ale když nadzvedneš to přitažlivý sklíčko a podíváš se pořádně, je tam pod ním překvapivě často dost nehezkej sajrajt….

Jsi jen připomínka, uměle se smějící panáček, prázdná schránka, kterou bohužel neumím probudit.

Ale až odejdeš, zavřu oči a budu si promítat ty krásný skleněný schody a tebe, když si ještě byl. Nás dva.  

 

(slovenský blog prózu nezařazuje na titulní stranu blogu, což je docela zajímavý nápad, aspoň si článek najdou jen nadšenci)

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

DOMOV

Exekučná amnestia sa blíži, štát by odpúšťal dlhy

V poisťovni Dôvera chce dlhy odpustiť štyritisíc ľudí. Či sa s Unionom pripoja k amnestii, ktorú pripravuje štát, zatiaľ nepovedali.

DOMOV

Dobré ráno: Z úst im išli retiazky a klince, opisuje prácu exorcista

Exorcistu vyberie biskup, musí byť kňaz.

KOMENTÁRE

Exekučné amnestie sú nový morálny hazard

Možno do oddlžovania idú s najlepšími úmyslami, ale dopadne to ako vždy.


Už ste čítali?