Jste s ní prorostlí, dýcháte pro ni a pro ty lidi, co píšou blogy. Jste zvyklí lidem o půlnoci opravovat fotku v článku nebo chybu v titulku, když vám napíšou přes fcb. Radost z toho moc nemáte, ale většinou je do háje prostě nepošlete… vždyť to zabere jen pár minut. Jste k dispozici 24/7 pro drobnou výpomoc. Některý kolegy znáte tak dlouho, že o nich víte snad úplně všechno a oni o vás taky. Rodina, skoro. Máte je rádi. Dobře se vám s nimi pracuje.
Ale pak to přijde, vám se už pár dní motá strašně hlava, není vám dobře, sedíte v čekárně u doktora a najednou si to formulujete nahlas. Já prostě nemůžu takhle dál. A jak se rozhodnete, jdete do toho, protože víte, že musíte a že přišel váš čas. Hlava se točit přestane a v těle se rozlije velice příjemnej pocit, že děláte dobře.
A pak se začnou dít věci, který nečekáte. Lidi jsou na vás strašně hodní, podporují vás, děkují vám, píšou vám milé podpůrné vzkazy, média chtějí rozhovory. Hodní kamarádi a kolegové z jiných médií vám nabízejí práci. A vy si říkáte.. Aha vida, změna, ale... neudělala jsem tak moc, přece… a jste uprostřed toho takoví lehce ztracení, zahlcení sebou a svými prohlášeními a máte se trochu dost. Ale víte, že pár věcí říct musíte, protože je to důležitý a jiným odcházejícím se prý moc mluvit nechce. Vám se taky nechce, lepší by bylo v klidu sedět na zahradě a číst si knížku, když máte konečně volno. Ale víte, že musíte překonat odpor k veřejnému vystupování, protože jste výpověď dali z dost zásadních důvodů a jste naštvaní, že vůbec k takovým situacím může dojít a kam jsme se nechali zatlačit.
Taky se vám vůbec nechce na demonstraci, protože nesnášíte shluky lidí a víte, že se rozhoduje u voleb, ne na ulici. Ale jdete, protože chcete vyjádřit nesouhlas a víte, že je to důležitý, ukázat, že tady ještě pořád jsme a nesouhlasíme s tím, aby se prezident choval jako hulvát, nerespektoval ústavu a ministr financi byl lhář a manipulátor ovládající média a kdo ví, co všechno ještě. Stojíte tam, na Václaváku a je vám smutno a říkáte si s vlastním otcem, který byl v roce 1989 na Národní Třídě… že jste doufali, že tohle už prostě NIKDY nebude potřeba. Že totalitní praktiky se nemůžou vrátit, ale je to tady a už kvůli tomu, jakej svět si přejete pro svý děti, tam jít prostě musíte. Znovu se zvoní klíčema… přijde vám to moc, trošku nepatřičnej kýč, ale chápete to jako gesto.
A doufáte, že všichni lidi nejsou přece jen tak hloupí, aby sedli na lep PR týmu Andreje Babiše. Že pochopí, kam nás směruje Miloš Zeman a že Rusko fakt není náš milovaný spojenec, co nás zachrání před zlým Západem. A taky máte radost, že přišlo tolik lidí a že pořád ještě nejste sami, komu to celý připadá fakt blbý a nepatřičný.
Ráno se probudíte a nezapnete blog iDNES. Smutno vám je, ale nedá se nic dělat. Nastavíte si jinou homepage. Děti maj radost, že je víc posloucháte, nekoukáte pořád do monitoru a že o víkendu nemáte službu. Máte naštěstí ještě jednu práci, takže nejste uplně bez peněz. Začnete psát články pro Reflex, vyjdou vám dva hned brzy po sobě a třetí čeká na příští týden. Založíte si blog na SME a mile vás překvapí, jak hezky vás přijme slovenské publikum i místní admin tým. Máte radost, že pár českých blogerů přijde blogovat s vámi, prý aby vám tam nebylo smutno. Doufáte, že konečně snad najdete čas a dopíšete knížku pohádek a vůbec, že budete víc psát než číst a hodnotit cizí texty. A nějak víte, že není čeho litovat, že byl správnej čas a že to stálo za to. Pro váš dobrej pocit ze sebe. Protože PROTO!